Dnes už klasická komedie na téma, jak se dá i nedá dělat divadlo. V první části sledujeme průběh poslední generální zkoušky před premiérou bulvární frašky Sardinky, sardinky! a ve druhé její devadesátou reprízu ze zákulisí. Pot, slzy i krev teče z herců zájezdové společnosti. A poteče i z našich herců. Proč, proboha, proč?! Vždyť je to jen divadlo.
Režisérka Hana Burešová mistrně umí  zacházet s konvencemi komediálního žánru, převracet je, hrát si s nimi a zpochybňovat to, o čem se vlastně hraje. Chvilkami se zdá, že i do této frašky se jí podařilo vtělit pocit zmatení nad světem, který u herecké profese může být až vražedný. To chaotické pobíhání z jeviště do zákulisí, kiksy, prolínání rolí se skutečnými pocity a životními peripetiemi je tu od autora povýšeno na životní princip a jako rozjezdová dráha k eskalující sérii gagů, kdy si každý z hereckého týmu Divadla v Dlouhé zažije svou hvězdnou chvilku. Půvab Bez roucha je daný i tím, že divák je konfrontovaný se suterénem herecké profese - soubor, který se tu tak pachtí, má do úspěchu daleko a to je samozřejmě pobídka pro hereckou kreativitu a jemný sarkasmus.
Hana Burešová věnovala své nové nastudování Bez roucha památce režiséra Jiřího Menzela, který tuto hru uvedl v české premiéře (Činoherní klub, 1986).