"Když svůj život prose*eš, novej nemaj." Vítejte na rodinné oslavě.
Manželé Maggie a Brick přijeli na rodinnou usedlost na jižanské plantáži na oslavu narozenin jeho otce alias „taťky“. Je dusno; cosi stále visí ve vzduchu a bouřka je v nedohlednu. A každý má nějaké tajemství – nebo alespoň neříká úplnou pravdu.
ČAS OD ČASU ŘEKNEŠ: „PODÍVEJ SE, BRICKU, MUSÍME SI PROMLUVIT.“ ALE KDYŽ SPOLU MLUVÍME, NIC SI NEŘEKNEME. NIC. SEDÍŠ V KŘESLE, NĚČÍM SE CHLUBÍŠ, A JÁ PŘEDSTÍRÁM, ŽE TĚ POSLOUCHÁM. SNAŽÍM SE PŘEDSTÍRAT, ŽE POSLOUCHÁM, ALE  NEPOSLOUCHÁM. PROMIŇ, KOMUNIKACE  JE TĚŽKÁ VĚC.
Jak se vypořádat s tím, když nesplňujeme představy a očekávání druhých? A co když nejsme schopni naplnit ani ta svoje? Co když jsou stará pravidla nefunkční? Všechno pálí, ale přesto je problém pohnout se z místa?
V JEDNOM KUSE SE CÍTÍM JAKO KOČKA NA ROZPÁLENÝ PLECHOVÝ STŘEŠE!TAK Z NÍ SESKOČ, MAGGIE! TAK Z TÝ STŘECHY SESKOČ! TO KOČKY UMĚJ, SKOČEJ, DOPADNOU NA VŠECHNY ČTYŘI A NIC SE JIM NESTANE!
Hra Kočka na rozpálené plechové střeše se řadí mezi novodobou klasiku. Tennessee Williams ji napsal mezi roky 1953 a 1955 a získal za ni mimo jiné Pulitzerovu cenu. Pro režiséra Martina Čičváka je to druhé setkání s tímto autorem. Navazuje jak na svou inscenaci Skleněného zvěřince v bratislavském Divadle Aréna, tak v kontextu Činoherního klubu také na inscenaci Ladislava Smočka Tramvaj do stanice touha.