ROK NA VSI

recenze: Jana Soprová.

Kopce, kiosek, 21 lidských osudů.

Venkovská tématika na jevištích neztrácí na oblibě jak u diváků, tak u tvůrců. Snad je to tím, že prostředí vesnice je méně neosobní, méně odcizené, a že zdejší vztahy pod drobnohledem jdou vstříc lidské voyeurské touze. Vedle osvědčených titulů jako Naši furianti či Maryša se prosazuje také dramatizace románu bratří Mrštíků Rok na vsi z pera Miroslava Krobota, která vznikla před třiceti lety pro Národní divadlo. Nejnověji se s ní utkal skoro kompletní soubor Kašpar v režii Barbory Maškové.

Dramatické příběhy lidí z malé vesničky Habrůvky ztracené kdesi pod horami se nám míhají před očima jako bychom listovali albem fotografií, v nichž je ukryto tajemství nedořečeného. V anotaci slibuje soubor „Kopce, kiosek a 21 lidských osudů…“ A tato stručná charakteristika nabízí klíč ke vnímání inscenace. Tvůrci zcela rezignovali na folklórní linku, odkazující k někdejším zvyklostem na venkově 19.století, tedy množstvím zpěvů a tanců provázejících jednotlivé svátky roku. V náznaku zůstává pouze jakási poněkud pokleslá forma, maškary ozdobené třpytivými lamelami působí dosti podivně. Koncepci posunu směrem k současnosti napomáhají výrazné škrty (kompletní vynechání příběhu sirotka Františka, o kterého se nechce nikdo starat) i úbytek postav. Těmito úpravami se stává příběh dynamičtějším, zaměřuje detailní pozornost na osudy všech zúčastněných, a v plastickém obrazu předkládá nejen osudy jednotlivců, ale i základní problémy, kterými vesnice žije. Ty jsou nadčasové, a proto tento posun vyznívá funkčně (alkoholismus, nezodpovědný přístup k manželství, místní politické půtky, krachující soukromé podnikání, exekuce). Posun k aktuálnímu stavu vesnice rovněž pomíjí nářečí, naopak, do replik se občas zapletou i zcela současné fráze.

Jednoduchá scéna Petry Krčmářové využívá vedle základního stylizovaného venkovského kiosku a dřevěných lavic především systém zářivek, které vykreslí nejen hornatou krajinu na horizontu, ale také atributy kostela. Kostelní prostor, do něhož se chodí po železných schodech, je umístěn v patře nad scénou – ale ani této „vyšší sféře“ se nevyhnou lidské touhy i nenávisti. Rezignace na folklórní zpěvnou linku dává příběhům nadčasovost a přibližuje je k současnosti. Jediným větším hudebně tanečním číslem je jakási venkovská verze macareny. Jinak je ovšem jasné, že v této vesnici nikomu do zpěvu není.

Některé motivy původního textu do aktualizované koncepce nesedí (naverbování na vojnu, náboženský fanatismus mecenášky), ale v celku to neublíží Neboť jde především o vztahy a charaktery, a ty zůstávají po staletí nezměněné. Režie se soustředila na detailní práci s herci, není tu hlavních a vedlejších hrdinů. Příběhy jednotlivců se odehrávají paralelně, neupozaďují žádnou z postav a vytvářejí tak plastický obraz vesnice, v němž v danou chvíli vždy zdůrazní některou z postav, jako bychom na ni a její problém zaměřili dalekohled. I když některé, kdysi tabuizované záležitosti už nejsou tak fatální ostudou jako kdysi – Je dítě důvodem ke svatbě? Jak dobrou matkou může být matka nevlastní? Když ženská chce, může se chlap ubránit? A co dluhy? Co když je není z čeho splácet?, starosti a traumata nejsou o nic menší.

Je dobré, že v duchu dnešního pohledu na skutečnost je více akcentován ženský živel v celé proměnlivosti a nejrůznějších nuancích, portréty mužů vyznívají více přímočaře. Žádná z postav není jednoznačně kladná, v drobnokresbě charakterů jsou naznačeny kořeny jejich jednání. A tak vedle furiantských chlapů, kterým je nejlépe u piva, kde si stěžují na kdeco, působí ženy daleko zajímavěji. Pro jejich charakteristiku jsou důležité už první scény, rafinovaná svůdnost Vrbčeny Iris Kristekové je patrná od počátku, kdy se na předscéně myje a nechá proudy vody mazlivě stékat po celém těle, naivita a zranitelnost Anežky Elišky Bašusové, která se po útěku do Vídně za milým vrací se domů pokořená a nejistá a schovává se pod hospodským stolem jako dítě, bílá macecha Jitky Nerudové, která má ke svému nevlastnímu synovi vztah více než mateřský…

Mužské postavy se pak dělí na zapšklé předčasné starce, a na chlapy, kterými doslova cloumají hormony – ať je to Rybář Jana Jankovského, prožívající krizi středního věku až do úplného zničení, či mladý hřebec Antoš, který lehkovážně kosí vše, co mu přijde do cesty a nedbá na následky. Jedinou výjimkou je „náplava“, řezník Martin, manžel Anežky v interpretaci Miloslava Tichého, který svým rozhodným, ale nemachistickým přístupem do tohoto venkovského společenství přináší alespoň trochu optimismu. Celá tato galerie postav nabízí prostřednictvím citlivých hereckých výkonů možnost nahlédnout pod povrch zdánlivé venkovské pospolitosti, která ukazuje vážné trhliny. Ukazuje se i to, jak každá z postav je pro pomíjivý okamžik štěstí doslova zahodit celý život. Dramatické příběhy, které prožijí obyvatelé jedné vesnice během jednoho roku, dokáže diváky zaujmout svou dynamičností a zvláštní poetikou, a zároveň se jich svou nenápadnou křehkostí a tragikou hluboce dotknout.

Jana Soprová, divadelní publicistka